Naučit je, jak žít nějakou dobu v primitivních podmínkách v přírodě. Naučit je i dovednostem, které k tomu patří. Kdyby mi neslíbila pomoc moje snacha Martina a mé tři vnučky, tak by nápad zůstal pouze nápadem.
Původní plán byl příměstský tábor – ráno si převzít děcka a večer je utahané a špinavé vrátit rodičům. Tenhle plán změnila moje kamarádka z Prahy, která se mnou dřív jezdila jako dítě a teď mě poprosila, abych vzala její dcery (4 a 6 let) na tuhle akci. Nedokázala jsem vymyslet jak spojit stálý a příměstský tábor funkčně dohromady. A tak vznikl klasický tábor se spaním ve stanech a vůbec se vším, co k tomu patří.
Úžasné bylo, jak se téměř většina Kasejovic - prostě všichni, které jsem oslovila a poprosila o pomoc - spojili do jednoho šiku a všemožně nám pomáhali, aby pár děcek mělo trochu jiné prázdniny a zažilo prima dobrodružství. Bohužel počasí se nám to snažilo celé překazit. Díky vedru a suchu byl vyhlášený zákaz rozdělávání ohňů, proto jsem zrušila plánovanou stavbu táborových kamen – a to se nám vymstilo. Čtrnáct dní před začátkem tábora nebyla v potoce voda, což je pro tábor pohroma. (Předpovědi, že možná bude pršet jsem nevěřila.) S pomocí paní starostky jsem domluvila výpomoc od hasičů. Když v neděli 16.srpna hasiči přivezli nádrž na zásobu vody a ještě nám napustili přehradu na potoce, začalo pršet. V té chvíli jsme všichni trpce litovali, že nemáme kamna, protože nebylo kde se ohřát a jak sušit věci. Déšť měl ještě jeden nepříjemný dopad – pevná cesta na tábořiště se proměnila v bažinu. Některé rodiče, odjíždějící z tábora, tahal nakonec traktor.
Nebýt v dalších dnech nezištné pomoci a obětavosti Milušky Skuhravé, která nám pravidelně i přes nebezpečí, že možná nevyjede, vozila zásobu vody, měli bychom další spoustu problémů. Mimo jiné nás úžasně v průběhu tábora rozmazlovala výborným perníkem, bábovkou a jinými dobrotami. Díky – moc to pomohlo.
Pondělí bylo krušné – DÉŠŤ, VLEZLÁ ZIMA, MOKRÉ VĚCI. Odpoledne jsme skončili nakonec u mě doma – zatopila jsem, sušila věci a děti koukaly na pohádku. Velmi rádi jsme využili nabídky paní Chárové a chodili jsme se sprchovat na hřiště – jak bylo krásně pod teplou vodou. Hned první den odpadlo pár dětí a asi za dva dny ještě jedna holčina.
V úterý jsme byli v klubovně v kulturním centru, kde si všichni dohromady jako překvapení pro mě a Martinu vymysleli pohádku, nacvičili ji jako divadlo a perfektně nám ji zahráli. Po obědě se snažili o výrobu jednoduché marionety – ptáčka. Dle zákona schválnosti bylo docela hezky.
Ve středu už nemělo moc pršet a tak jsme zůstali v táboře. Nepršelo, jen vytrvale mrholilo. Pod plachtou táborové kuchyně bylo sice živo při předvádění první pomoci, ale zimu to nezahnalo. Pak jako vysvobození přišlo nenadálé pozvání do pizzerie U pejska a kočičky. Dostali jsme všichni od majitelů jako dárek večeři – výbornou pizzu dle přání. Nakonec nám ještě pustili písničky, na které mohly děti tancovat. Stejně jako Míla jakékoliv díky odmítali.
Ve čtvrtek konečně bylo slušně a tak byla vyhlášena celodenní výprava s vařením na ohníčku a překvapením. Úkolem děcek bylo, uvařit si čaj z toho, co nabízel les a louky – bylinky a různé plody. Jako další úkol bylo uvařit si brambory jako přílohu k masu (s masem jsem pomáhala). Zhostili se toho všichni s úspěchem a ještě při tom stihli plnit různé další úkoly. Jako překvapení byla domluvená jízda na koních. Ale den měl ještě pokračování – noční hru. Na Vlčtejně měli všichni společně projít stezku odvahy kolem hradu, označenou svítícími tyčinkami. Potom na prvním nádvoří najít ztracený klíč a tím vysvobodit bílou paní. Podařilo se to a dětem se hra moc líbila. Utahaní a téměř spící jsme se vrátili do tábora. Konečně jeden den vyšel jak měl.
Přišel pátek a pakování. Taky loučení a slzičky, že je konec. Při balení ještě znovu proběhla zkouška pohádky a když přišli rodiče, tak ji s plnou parádou zahráli znovu. Nikomu se z tábořiště nechtělo. Došlo i na táborák a buřty.
Končilo se téměř sborovým tak za rok zase. I přes nepřízeň počasí jsme si tábor užili. Sice se nestihlo všechno, co bylo naplánované, ale to není důležité. Třeba se to povede příště.
Chci tímto poděkovat všem za úžasnou pomoc
– paní starostce
– panu Chárovi
– všem hasičům
– paní Chárové
– panu Korejčkovi
– Daně Matějovské
– rodičům dětí za pomoc všeho druhu, za brigádu, morální podporu a pochopení a taky za odvahu svěřit nám svoje zlatíčka
– Martině za skvělou péči o naše žaludky a pevné nervy
– všem kamarádům, kteří nám zapůjčili, co mohli
DÍKY VÁM VŠEM BUDOU MÍT DĚCKA NA CO VZPOMÍNAT Irena Majorová
