Muzeum - Kasejovice
Muzeum je umístěno v budově bývalé židovské synagogy. Od r.1945 začal v této budově shromažďovat nejrůznější sbírky místní rodák Václav Mentberger ( nar. v Kasejovicích dne 7.1.1886 , zemř. v Plzni 15.12.1969),povoláním vrchní inspektor ČSD .
Otevřeno po dohodě na tel. čísle 371 585 261.
Jeho zásluhou se podařilo shromáždit cenné uměleckoprůmyslové sbírky - cín , litinu , porcelán , fajáns , kameninu , sklo a dřevěné plastiky. Cizí provenienci dokládá keramika německá , francouzská , italská , španělská a orientální .
Z hlediska regionálního pak má význam sbírka , dokumentující místní hrnčířskou výrobu , výrobu dýmek „kasovek" a kasejovické výšivky . O prehistorii a zaniklé slávě po rýžování a dolování zlata na Kasejovicku nás informují archeologické nálezy , mince a minerály s různým obsahem zlata . Kasejovice patří též k místům s nejlépe dochovalými archivními památkami . Zásluhou již zmíněného Václava Mentbergera se dozvídáme o nejstarší ověřené písemné zprávě o Kasejovicích , a to z 12.5. 1264 , o jejich povýšení na městečko kolem r.1350 , o staré kasejovické tvrzi , která stávala poblíž nynějšího kostela sv. Jakuba , o požárech a zhoubných nemocech , jichž nezůstaly ušetřeny ani Kasejovice . Význam Kasejovic jako důležitého správního a hospodářského střediska v minulosti zdůrazňuje nejedná osobnost. V l.pol. 15.stol. to byla např. držitelka Kasejovic Anna Zmrzlíková ze Svojšína , která se stala stoupenkyní učení Mistra Jana Husa , a protože byla vzdělaná , radil se s ní i samotný král Václav IV. V r.1752 zavedla hraběnka Marie Josefa Kuniglová na Inářském panství , kam patřily Kasejovice od 2.pol 15.stol., češtinu. Významná poloha Kasejovic na důležité obchodní cestě z Nepomuka do Písku znamenala rozvoj řemesel , živností a obchodu jak nežidovského , tak i židovského místního obyvatelstva . Svědčí o tom nejen celá řada výrobků a nástrojů zde vystavených , tak i nejrůznější fotografie a písemnosti . Školství , kulturu a spolky v Kasejovicích dokládají zejména fotografie a některé písemnosti. Vzhled různých zákoutí Kasejovic nám přibližují dobové pohlednice.
Václav Mentberger
Václav Mentberger se narodil v Kasejovicích 7. 1.1886. Pocházel ze staršího kasejovického rodu, o němž máme v matrikách první písemnou zprávu už v roce 1646. Po vychození místní obecné školy absolvoval vyšší reálku v Plzni.V roce 1906 vyučoval výpomocně na kasejovické obecné škole. Po návratu z vojny nastoupil v roce 1908 do železničních služeb bývalých c.k. státních drah, u nichž sloužil v různých stanicích jako dopravní úředník až do roku 1918. Poté nastoupil k ředitelství státních drah v Olomouci a brzy nato k ředitelství v Plzni jako zkušební komisař z dopravních předpisů a nakonec jako dopravní kontrolor. Za 2. světové války byl penzionován. Po osvobození sloužil na dráze ještě dva roky a v r. 1947 odešel jako vrchní inspektor ČSD do výslužby. I když bydlel trvale v Plzni, zajíždíval často do rodných Kasejovic. Zemřel v Plzni 15.12. 1969.
Hlavní jeho význam spočívá v shromáždění nejrůznějších sbírek, které byly zpočátku umístěny v budově zdejší měšťanské školy, potom v obecné škole a od října 1945 v budově synagogy. Jedná se zejména o uměleckoprůmyslové sbírky, z nichž jsou zastoupeny cín, litina, porcelán, fajáns, kamenina, sklo, dřevěné plastiky, dýmky a nábytek. K porovnání se starou keramikou slouží sbírka moderní keramiky domácí i cizí (německé, francouzské, anglické, italské, španělské i orientální). Cenná je i místní hrnčířská výroba a výroba dýmek „kasovek". Dále to jsou obrazy, většinou s náboženskou tématikou, kasejovické výšivky a cizí textilie, různorodý archivní a knižní fond, noviny, sbírka průsvitek, starých not, legionářské literatury, plakátů, vyhlášek, fotografií apod. Zvláštní skupinu tvoří mineralogická sbírka. Židovská sbírka byla z převážné části převezena do Státního židovského muzea v Praze.
Významná je i Mentbergerova publikační činnost. Tiskem vyšly Kasejovické pověsti, písně a říkanky, Životopis hraběte Fr. Ant. Šporka, Z deníku J.J. hraběte z Vrtby, Hudební archiv Smetanova mládí,Mozartova hudba na Plzeňsku, První plzeňská papírna a jako přílohu k výroční zprávě Živnostensko-obchodní záložny v Kasejovicích vydal Soupis kasejovických obyvatel z let 1827 - 1834. Vedle dalších svých prací přispíval články do plzeňských novin Nová Doba, Českého lidu apod.
Některé jeho práce zůstaly pouze ve strojopisu nebo v rukopisu a jsou uloženy ve Státním židovském muzeu v Praze a v Archivu města Plzně. Jsou to např. práce: Kasejovičtí židé, Stará kniha vypravuje a O Mentbergrech v Kasejovicích. Část jeho pozůstalosti je uložena též v Archivu města Plzně. Václav Mentberger zastával po 2. svět. válce rovněž funkci obecního kronikáře a zasloužil se o uspořádání obsáhlého městského archivu.
Josef Koželuh
Hrnčířství
Starou tradici v Kasejovicích má hrnčířství. Zdejší hrnčíře známe jmenovitě už od 70. let 16. stol. - Jíra, Jakub Pokorný, Adam z Ebrle, Sebastian Kalina, Kryštof Červenka. K starým hrnčířským rodům patřil též rod Černých a později Čermáků. Od 70. let 18. stol. měli kasejovičtí hrnčíři svůj cech.
Z pozdějších hrnčířských rodů se uplatnili zejména Štěpánkové. Jmenovitě to byl Karel Štěpánek, který vyráběl keramiku v dílně svého strýce Eduarda Štěpánka v čp.268. Dekor váz, džbánků a talířů oživil novými vzory, rytými buď přímo na hliněném podkladu nebo na barevné polevě. Uplatnily se hlavně ozdoby pěti stylizovaných klasů na vázách a jemně ryté květiny nebo vinné listy na modré nebo světle hnědé polevě. Pomocníky Karla Štěpánka zejména v dekoru byli František Vokáč, malíř a rytec, Josef Bidlo, rytec, Zdeněk Bouše, příležitostný rytec, Marie Štěpánková, malířka, a Jana Gottfriedová, která vzory vyrývala i malovala. Štěpánková keramika měla odbyt jak u domácího obyvatelstva, tak u vojáků americké armády, ubytovaných v Kasejovicích v r. 1945. V tomto roce však Karel Štěpánek výrobu zastavil. Dalším významným hrnčířem byl Václav Suda z čp. 228, který vyráběl dózy v podobě zvířecích plastik a zejména prolamované květníky. V čp.151 žil hrnčíř Josef Šolle.
Josef Koželuh
Výšivkářství
Tradice kasejovického vyšívání, prováděného „na rámech", sahá již do 17.stol. V roce 1746 si stěžuje majitel lnářského panství František Karel hrabě Sweerts-Spork Kasejovickým na přílišnou nádheru ženského oděvu. Vyšívání zlatou a stříbrnou nití potvrzují i soupisy pozůstalostí kasejovických měšřanek ještě na počátku 19.stol.
Po požáru roku 1791 a v důsledku válečných let začalo vyšívání zlatou a stříbrnou nití upadat a ujalo se vyšívání střídmější, bílé, tvz. dírkové, které posléze proslavilo kasejovické práce i za hranicemi. Kasejovické ženy vyšívaly zpočátku pro osobní potřebu. Zprvu šlo o výšivky krojů, po jejich odložení pokračovalo vyšívání límečků, náprsenek a podob. Rovněž byly vyšívány např. vložky do polštářů, záclony, kapesníčky, šátky a sedla do košil. Sedla do košil se nepředkreslovala. Ženy si tvořily vzory samy a vyšívaly přímo na plátno. Když chtěly vzor uchovat, namastily si lžíci ve vlasech a vzor na papír z podložené výšivky vytlačily. Veliké oblibě se těšily sukně, vyšívané na batistu. Dochovaly se nejrůznější vzory, jež mají svá pojmenování - lucipery, kolový, kolíčkový, malé a velké elipsy, medový, dušičkový, hadový, hrozničkový, prolamovaný, hvězdičkový, hlavový a pod.
Již před polovinou 19.stol. začaly ženy prodávat své výrobky na výročních trzích.Výšivkářstvi se pro ně stalo zdrojem obživy. Odbytu zboží se ujalo několik místních občanů, kteří pracovali tvz. faktorským systémem. Levně nakoupili od místních žen a prodávali je prostřednictvím tvz. hauzírků. Z nejstarších překupníků a prodavačů kasejovických výšivek známe v roce 1831 Josefa Kalistu. Faktorkou na přelomu 19. a 20. stol.byla Antonie Kočovská. Výšivky byly prodávány do Plzně, Prahy, okolních míst, Vídně, Uher, Rumunska, Německa a do Ameriky, kde žila značná část zdejších občanů.
Zájem o národopis a v jeho rámci zejména o kroj a výšivky jako projevy národního vyjádření se promítl ke konci 19.stol. rovněž do pozornosti ke kasejovickému bílému dírkovanému vyšívání. Iniciativou místního odboru Národní jednoty Pošumavské byly kasejovické výšivky vystaveny na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v r. 1895, kde vzbudily značný zájem. 13.7.1913 se uskutečnila v místní škole výstava výšivek, která byla rozdělena na tři části: prádlo, šatstvo a ozdobné věci - jako pokrývky, kabelky, monogramy atd.
Obnovený zájem o místní vyšívání se projevil vedle zvýšené aktivity Zádruhy rovněž založením Družstva pro zvelebení průmyslu výšivkářského v Kasejovicích v roce 1913. V jeho čele stáli kasejovický děkan P.J.Hille a správce školy F.Žipek. V Zádruze působily odborná učitelka J.Kudláčková, T.Stoklasová, A.Fáčková, V.Kavanová, M.Pohanková, M.Mašková a další. Družstvo a Zádruha existovaly vedle sebe až do 40. let 20. stol.
Josef Koželuh
Rýžování a dolování zlata na kasejovicku
Kasejovice se svým okolím patřily odpradávna k zlatonosné oblasti. Zlato se zde získávalo rýžováním a dolováním. Hromady již dávno propraných písků, lidově zvané „sejpy" nebo „hrůbata", bývaly v okolí Kasejovic při Kopřivnickém potoce, na Černém potoce u Vísky, severně od Životic, na březích Smoliveckého potoka a jinde. Většina těchto „sejpů" dnes již neexistuje.
Nejstarší historicky doložené zprávy o větším rozsahu rýžování zlata v Pootaví (a tedy snad i v okolí Kasejovic) spadají až do 13. -14. století.
První historická zmínka o těžbě zlata v našem kraji je v zástavní listině Jana Lucemburského z 21. 6.1337, pojednávající též o zlatodolu v Bělčicích a Újezdu (Újezdci) u Bělčic.
V nejbližším okolí Kasejovic se v 18. stol. těžba soustředila na „ Kamejku " západně od města, ale pracovalo se jistě i na jiných místech. Středověké práce byly obnoveny v roce 1777 na dole Alois a Jakub. Dolování bylo však mnohokrát přerušeno, zřejmě pro malou výnosnost šachet. Těžební spolek kasejovických občanů pro nedostatek finančních prostředků věnoval jeden zlatodůl císaři Františkovi. Dolovalo se pak s různě dlouhými přestávkami až do roku 1805, kdy císař vrátil důl zpět kasejovické obci, načež bylo dolování přerušeno. Kolem roku 1830 byla těžba znovu obnovena, když předtím byla ustavena těžební společnost kasejovických občanů a najati havíři, kteří byli placeni z prostředků této společnosti. Dolování se však nevyplácelo a proto byly doly několikrát uzavřeny a opět otevřeny. V roce 1906 byla obnovena činnost na dole Jakub a zahájena na dole Jan. Práce na obou dolech byla zastavena v roce 1926. Poslední pokus o těžbu zlata byl podniknut na Kasejovicku v roce 1939 na dole Jakub, kde v roce 1944 došlo ke konečnému zastavení jeho provozu.
Josef Koželuh
Řemesla, živnosti a obchod
Velký ekonomický přínos pro město a jeho obyvatele měla řemesla, živnosti a obchod. Nejvíce byli zastoupeni řezníci. Kolem roku 1650 bylo v Kasejovicích 8 mistrů řeznických a obchodníků s dobytkem, kteří jezdili za jeho nákupem až do Uher, na Moravu, do Rakous, Bavor i Saska. Pekařskou živnost v tomto období provozovali 4 pekaři, svoje dílny měli 3 kožešníci, 3 ševci, 3 kolářští mistři, 3 kováři, 2 zámečníci, 3 bednáři, 3 koželuzi, 2 tesaři, 2 kupci, 2 mlynáři, truhlář, hrnčíř, krejčí a také jeden hudebník. Rozšířenou živností v 16. stol. bylo sladovnictví. V Kasejovicích existoval pivovar už před třicetiletou válkou a stával u Pivovarského rybníka, zrušeného v roce 1909. Z dalších řemesel byli v této a pozdější době zastoupeni sedláři, řemenáři, kloboučníci a též mošnáři a uzdaři. Lnářská vrchnost uvedla do městečka soukeníky z Kutné Hory. Hodně se pěstoval len, a proto byli v Kasejovicích hojně zastoupeni tkalci a rovněž mandlíři pláten, provazníci a punčocháři. Nadbytku dříví z obecních lesů využívali bečváři, řezbáři, traxlíři a řemeslníci, zpracovávající tuto surovinu. Soustružníci zpracovávali v 1. pol. 18. stol. dýmky „kasovky", které se těšily oblibě i v cizině. Z méně známých řemesel, zpracovávajících železo, to byli kosaři, puškaři, ručníkáři a později hodináři. Zastoupeni byli rovněž cihláři, kameníci, zedníci, sklenáři, malíři, knihaři, mydláři a perníkáři. V roce 1802 byl v Kasejovicích ustanoven mistr kominický. Nechyběli ani kramáři.
Jednotlivá řemesla se sdružovala v cechy. Každý cech se řídil artikuly, měl své klenoty, matku pokladnici, korouhve, postavníky a lucerny. Některé cechy byly samostatné, jiné smíšené. Vznikaly v průběhu 17. a 18. stol., kdy se Kasejovice staly cechovním střediskem řemeslníků širokého okolí. Samotné cechy měly např. řezníci, krejčí, ševci; smíšené pak kováři, zámečníci, koláři, bednáři, truhláři, kožešníci, pekaři, mlynáři, zedníci a tesaři. Své cechy měli i knihaři, soukeníci, kloboučníci, hrnčíři a koželuzi. Ke kasejovickým cechům byli zapsáni mistři všech různých řemesel z okolí - z Oselec, Dožic, Kadova, Radošic, Lažan, Lnář a dalších míst.
Velký význam pro rozvoj obchodu, řemesel a živností měla nová císařská silnice, zřízená na sklonku vlády Marie Terezie, vedoucí z Českých Budějovic přes Kasejovice na Nepomuk. Když pak na počátku 30. let 19. stol. bylo zavedeno dostavníkové spojení s Plzní, staly se zdejší hospody útulkem cestujících i formanů. K nejvýznamnějším patřily zájezdní hospoda „U bílého koníčka", obecní hospoda „U Vorlů" a hospoda „Na Vrčeni". Po zrušení cechů byla v Kasejovicích od 60. let 19. stol. zřizována živnostenská společenstva - např. krejčích, obuvníků, truhlářů, zedníků a tesařů.
Vlivem tovární velkovýroby a též rozvojem komunikací v 19. stol. dochází k zaostávání místní řemeslné výroby a od pol. 19. stol. též k vystěhovalectví. To se ještě zvýšilo po otevření lokální trati Blatná - Nepomuk v roce 1899, kdy se vystěhovalo do Ameriky na 2000 lidí, takže v roce 1914 žilo v Kasejovicích 1385 obyvatel.
Josef Koželuh
Školství
O existenci školy v Kasejovicích již v 50. létech 16. stol. svědčí jména zdejších kantorů (učitelů). První z nich se jmenoval Vít. Častým kantorským jménem od 2.pol. 17.stol. byl rod Mikšovských. Původní školní budova stávala patrně poblíž kostela. V roce 1729 byla vystavěna nová školní budova, která byla opět ze dřeva. Stála proti kostelu a bydlel v ní kantor i školní mistr. Někdy na počátku 19.stol. se stala školou dvojtřídní. I když měla svou vlastní budovu, byla jedna třída po mnoho let umístěna v najatých domcích. Z roku 1852 máme zprávu o školní knihovně. V roce 1859 byla škola rozšířena o třetí třídu. Protože byla škola ve velmi špatném stavu, byla zbourána.
V roce 1866 byla postavena nynější jednopatrová školní budova. Od roku 1873 se kasejovická škola stala čtyřtřídní a od roku 1883 pětitřídní.
V roce 1919 byla v budově školy na náměstí otevřena měšťanská Škola pod názvem „občanská". Novostavba měšťanské školy (nynější ZŠ) byla zahájena začátkem roku 1929 a již v roce 1930 byla předána do užívání veřejnosti.
Kromě těchto škol byla v roce 1908 otevřena Pokračovací průmyslová (živnostenská) škola a v roce 1927 Lidová hospodářská škola, které však později zanikly.
Josef Koželuh
Kultura a spolky
Zrušením nevolnictví v roce 1781 nastal příliv českého obyvatelstva do měst. Významnou buditelskou úlohu na konci 18. a počátkem první pol. 19.stol. plnilo městečko Kasejovice. V městském úřadě se používala čeština, ale s vrchnostenským a krajským úřadem bylo dopisováno německy. Magistrát odebíral dokonce české noviny. Roku 1794 předplatil Krameriovy a roku 1815 Pražské všeobecné noviny. Pro školní děti byl předplacen Přítel mládeže (1823-1830). Měšťané ovládali vedle své mateřské řeči též němčinu, protože jí potřebovali pro obchod. Oblíbeným čtením se vedle Písma svatého stala Hájkova kronika, různé české kalendáře, knihy a časopisy, rozšiřované místními vlastenci. K nim patřil především zdejší rodák a kaplan Augustin Jedlička, který napsal vlasteneckou divadelní hru „Mečislav a Blanka" a v létech 1827-1831 pořádal v místním hostinci „U bílého koníčka"ochotnická divadelní představení, Augustin Jedlička byl strýcem kasejovického rodáka a později klenečského kantora, známého z Baarových románů, Aloise Jindřicha, který byl otcem národního umělce Jindřicha Jindřicha.
V roce 1848 byla zřízena v Kasejovicích po vzoru ostatních míst národní garda, která konala ve městě hlídky, v neděli a ve svátky pochody po okolí, zejména do lázní na „Boučku", kde měla střelnici. V 60. létech min. stol. se konaly velkolepé oslavy - tábory - zejména na vrchu Třemšíně, jichž se účastnilo též mnoho občanů z Kasejovic.
Od té doby a zejména po vydání zákona o právu shromažďovacím a spolčovacím se i v Kasejovicích probouzí čilý spolkový život. V roce 1860 byl založen čtenářský spolek, roku 1862 zpěváčky spolek „Čech", roku 1866 spolek divadelních ochotníků, roku 1878 hasičský sbor a roku 1895 tělovýchovný spolek Sokol. Kromě těchto spolků vznikly ve 2. pol. 19. stol. a v 1. pol. 20. stol. ještě další spolky - např. Místní odbor Národní jednoty pošumavské, Místní odbor Ústřední matice školské, spolek vojenských vysloužilců, Místní odbor spolku „Komenský", Spořitelní a záložní spolek pro Kasejovice a okolí, Hospodářský spolek pro Kasejovice a okolí, Jednota divadelních ochotníků „Havlíček", odbočka Sdružení křesťanských zemědělců, tělocvičná jednota Orel, DTJ, Sportovní klub Kasejovice a řada dalších.
Josef Koželuh