Zapomenutý řesanický rodák Václav Bojer (1795–1856)

Jméno řesanického rodáka, botanika Václava Bojera, upadlo vlivem různých okolností během let v zapomnění.

Díky zájmu několika osob z botanické obce však bylo znovuobjeveno s cílem dostat jej do povědomí širší veřejnosti, v neposlední řadě těch, kdo žijí v jeho rodišti a okolí. V tomto smyslu se daný záměr naplňuje instalací informačního panelu s Bojerovým životopisem na fasádě bývalého hostince v Řesanicích (vedle zde již umístěné tabule s nástinem historie a pamětihodností obce), k němuž došlo právě počátkem října tohoto roku. Text panelu je spolu s vybranou obrazovou dokumentací publikován níže.
Syn Václav, jenž se ve své době stal věhlasným přírodovědcem, přišel na svět v Řesanicích dne 23. 9. 1795 jako poslední z 12 dětí zdejšího panského ovčáckého mistra Šimona Bojera a jako devátý potomek z jeho druhého manželství s Barborou Staphovou (Stafovou, Staabovou) z Milína. Podle dobové praxe dostal při křtu jméno světce, jehož svátek byl nejblíže datu narození, v tomto případě šlo přímo o hlavního patrona české země. Václavovým rodným domem byla dnes již neexistující dřevěná ovčácká chalupa čp. 35 (stávala u rybníčku opodál dnešního domu téhož čísla). Jeho rodiče i předkové patřili mezi poddané statku Oselce, kde žili nejméně od druhé poloviny 17. století a povětšinou pracovali právě jako panští ovčáci nebo obecní pastýři. Ovčákem byl nejen Václavův otec Šimon (1737–1808), ale i dědeček Václav (1704–1775) a pradědeček Bartoloměj. Bojerové měli pravděpodobně německý původ, nabízí se bavorský (Bayer = Bavor). Během staletí se ve zdejším kraji hojně rozvětvili a žijí tu dodnes, vesměs ale s příjmením Pojer. Z Řesanic samotných ovšem odešli již v 19. století.
Z potomků Šimona Bojera se kromě Václava „vyšvihl“ i jeho starší bratr Antonín (1779–1841), který byl jako důstojník rakouského dělostřelectva povýšen 23. 10. 1831 císařem Františkem I. do šlechtického stavu s přídomkem „Edler von Bojer“ (šlechtic z Bojeru).
Základní vzdělání získal Václav Bojer pravděpodobně na farní škole v Kotouni. Ve 12 letech ztratil otce a rodina se musela přestěhovat do Černic, jelikož na místo zemřelého Šimona Bojera byl do Řesanic vrchností ustanoven nový ovčák s nárokem na služební bydlení v ovčácké chalupě.
Významným životním místem byl pro mladého Bojera Liblín. Jeho starší bratr Jan (1789–1874) zde pracoval jako zámecký zahradník u hraběnky Marie Sidonie, svobodné paní von Ledebour-Wicheln, provdané za Heinricha Wilhelma, hraběte von Wurmbrand-Stuppach. Je velice pravděpodobné, že zahradnickému řemeslu se tady vyučil rovněž Václav, který tu pobýval nejpozději od roku 1811. Z Liblína vedly jeho kroky s velkou pravděpodobností na sousední panství Plasy, jež se nacházelo ve vlastnictví Náboženského fondu.
Bojerovy zastávky na severním Plzeňsku byly pro jeho další život zřejmě podstatné, ač netrvaly dlouho. V osmnácti letech se vydal do hlavního města rakouské monarchie Vídně, kde díky příteli – botanikovi, cestovateli a dobrodruhovi Franzi Wilhelmu Sieberovi – získal místo v tamějším muzeu. Počátkem dvacátých let 19. století byl nadaný mladík, pravděpodobně na přímluvu samotného císaře, zařazen do přírodovědecké expedice botanika Carla Theodora Hilsenberga, směřující k břehům Východní Afriky a Madagaskaru. Nelehká plavba trvala přes sto dní a skončila na ostrově Mauricius. Za rok po příjezdu byl Václav Bojer guvernérem ostrova vyslán nejen jako botanik, ale svým způsobem také jako diplomat, na Madagaskar. Tento největší ostrov Indického oceánu a čtvrtý největší na světě je s nepřeberným množstvím rostlin a živočichů skutečnou rajskou zahradou přírodovědců. A jeho někdejší panovník, – král Radama I. „Veliký“ (1793–1828) – byl pozoruhodnou osobností. Poté, co v osmnácti letech usedl na trůn, pozval Evropany a povolil vstup anglickým misionářům, kteří hlásali křesťanství a upravili malgašský jazyk do psané podoby.
Český rodák měl štěstí. Osvícený vládce si ho oblíbil. Na první audienci zahrál spolu se svými druhy na evropské hudební nástroje a Radamovi se produkce natolik zalíbila, že ji pak vyžadoval každý večer.
Bývalý liblínský zahradník navštívil taktéž další ostrovy Indického oceánu a pobřežní části Afriky. Objevil a popsal při tom mnoho nových rostlin i živočichů. Kolegové z vědeckého světa ocenili jeho přírodovědné zásluhy pojmenováním řady rostlinných a živočišných druhů jeho jménem. Je to kupříkladu scink Gongylomorphus bojerii, snovač Ploceus bojeri, madagaskarský strom Uapaca bojeri... Na Madagaskaru pobýval Bojer zejména v jeho centrální části Imerině. Na ostrově objevil a popsal několik set nových rostlinných druhů.
Později žil řesanický rodák trvale v mauricijském hlavním městě Port Louis a do Evropy se již nevrátil. V roce 1824 zde spoluzaložil první přírodovědnou asociaci, která s pozměněným názvem existuje dodnes. Stal se kurátorem zdejšího muzea a ředitelem botanické zahrady. Od roku 1855 tento první český botanik, který navštívil Madagaskar a Mauricius, vyučoval na střední škole „vědám přírodnickým i zemězpytu, lučbě a polnímu hospodářství“. Ovšem ne dlouho. Raněn mrtvicí zemřel 4. 6. 1856. Pohřben je přímo v Port Louis, kde se dodnes dochoval jeho náhrobek. Své přírodovědecké sbírky, kresby, rukopisy, a zvláště herbář odkázal vídeňskému muzeu (tehdejším oficiálním názvem Museu Jeho Veličenstva císaře a krále rakouského). Tato vděčnost zřejmě souvisela s panovníkovým podílem na Bojerově zařazení do východoafrické expedice a jistě také s doživotní rentou, přiznanou mu Františkem I. po zaslání prvních mauricijských sbírek.

Autor článku: František Hykeš, Vladimír Červenka

Autor fotografií:

Publikováno: 02.11.2021

Aktualizováno: 02.11.2021